Jdou chovatelé ptáčků ulicemi,
schoulená tělíčka jim v dlaních září.
V kožených klecích nakrmeni číslicemi,
lidskými hlasy promlouvají do tváří
Někdy jak těžké oblázky jen studí
v hnízdečku kapsy mrtvá holátka.
Než ze spánku je v dálce někdo vzbudí,
jsou jejich písně rozhoupaná památka.
Na nitkách samoty jsou ticha korály,
na hrdlech čekání jsou ozdobou.
Až zase ptáčci cinknou o spirály
tak z misek růžových to ticho vyzobou