Jdou chovatelé ptáčků ulicemi,

schoulená tělíčka jim v dlaních září.

V kožených klecích nakrmeni číslicemi,

lidskými hlasy promlouvají do tváří

Někdy jak těžké oblázky jen studí

v hnízdečku kapsy mrtvá holátka.

Než ze spánku je v dálce někdo vzbudí,

jsou jejich písně rozhoupaná památka.

Na nitkách samoty jsou ticha korály,

na hrdlech čekání jsou ozdobou.

Až zase ptáčci cinknou o spirály

tak z misek růžových to ticho vyzobou