VÁS VÍTÁ NA SVÝCH STRÁNKÁCH

AKTUÁLNĚ:

ŘÍDÍM HASIČSKÝ AUTO

ŘÍDÍM HASIČSKÝ AUTO

Nedávno jsem byl na návštěvě u newyorských hasičů ve čtvrti Queens. Kde jsem se seznamoval s jejich činností. Dokonce jsem usedl i za volat jejich hasičského vozu. Brzy se dočtete více. Získaný materiál zpracovávám.
Nový příspěvek - obrázek

Nový příspěvek - obrázek

SETKÁNÍ TŘETÍHO DRUHU S MIMOZEMŠTANEM S HUBOU OD ŠPENÁTU:
Jednoho deštivě pošmourného dne mě kolem půl jedné odpolední na ulici přepadla zima a hlad. Poblíž mé cesty se naštěstí vyskytla restaurační osvěžovna. Nebylo tedy co řešit. Uvnitř bylo příjemně vytopeno a téměř dokonale plno. S myšlenkou na venkovní nečas jsem bez dlouhého váhání hbitě zaujal jediné volné místo v hlukem a kouřem zahalené zadní části lokálu. Záhy mi došlo proč je zrovna toto místo volné. Jedla tam totiž velmi nezvykle vyhlížející romadurová bytost. Při bližším pohledu jsem zjistil, že je to jakýsi silně opilý dědek. A navíc pojídající špenát!

Špenát vytvářel na jeho neholené bradě zvláštní surrealistické obrazce, které se navzájem překrývali a splývali v překvapivě bizarních kombinacích. Skoro jako by je maloval sám Salvátor Dali. Doširoka se rozvírající čuňa skýtala pohled do jeho zeleného a kaleidoskopu podobnému krku jako na psychedelické seanci avantgardních zahrádkářů. Některé kousky špenátu mu padali zpátky do talíře i na ubrus jako poranění zelení motýlci zanechávaje na jeho špinavě béžovém svetru jarně svěží šlahouny. Zároveň jsem si povšimnul i jeho zvláštní kónické hlavy s bradou ve tvaru půlměsíce připomínající slavnou bradu Pepka námořníka. S každým jeho novým soustem se tato brada čím dál více zelenala, košatěla a po chvíli připomínala svěžím mechem porostlý pařez na prahu jara.  celé této scenérie byla ještě umocněna rozvážnými pohyby jeho žvýkacích svalů doprovázených tichým mručením, periodicky přecházejícím v bublavé zvuky v tónech zurčící horské bystřiny. Když přišla ke stolu servírka pro objednávku prozíravě jsem jí řekl: „Dám si deci vodky a pivo. K jídlu pak vepřové vrabce, ale jestli bych mohl poprosit místo špenátu zelí."   
Předvánoční euforie

Na ulici zas to žije

Street hosteska Lola

cítí dárek zdola



Hotel Ťapka přišel vhod

Vypucla tam noci plod

Do tašky ho uložila

K babyboxu vyrazila

KNIHA CHMÝŘÍ V NOSE

KNIHA CHMÝŘÍ V NOSE

POHLEDNICE OD HOŘČICE - obrázek

POHLEDNICE OD HOŘČICE - obrázek

Tak mi nedávno s docela velkým zpožděním přišla krásná pohlednice z Českého Ráje ale bohužel umazaná od hořčice.Byla z úmyslem poslání zakoupena v létě a teprve až ted splnila svůj účel. Usoudil jsem že rychlá Česká Pošta za toto zpoždění nemůže a představil jsem si jiný důvod tohoto zpoždění. Zřejmě ležela až do ted někde ve skladu letního vybavení zahrádek nějaké hospody či občerstvovací stanice kterých je v turistických lokalitách  jakou je zajisté i Český Ráj  nepočítaně. Ted v zimě ji nějaký svědomitý zaměstnanec nebo i dokonce sám poctivý majitel občerstvovací stanice vlastní rukou zvedl a jelikož známku zřejmě již měla nalepenou odhodil ji do schránky.Původ onoho hořčičného znečištění pak vysvětluji touto básní:

 

Podzimní toulky pod mrakodrapy

Podzimní toulky pod mrakodrapy

Na podzim jsem zase se trochu rochnil po světě,abych načerpal nějaké nové příběhy. A že se jich na mé cestě událo hojně! Ted průběžně pracuji na jejich zpracování do přijatelné písemné formy.  Brzy zde budou připravený k přečtení.
NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY!

NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY!

JAK JSEM SURFOVAL NA SNĚŽNÉ ŽELVĚ - obrázek

JAK JSEM SURFOVAL NA SNĚŽNÉ ŽELVĚ - obrázek

To se nám to letos v lednu ale krásně schumelilo! Ono už to tak někdy bývá. V zimě je sníh , venku mrzne až to v nose táhne jako ve starém holubníku a uši bez pokrývky hlavy připomínají mražené pikantní paprikové čipsy. A to je správné! Je divné se tomu divit. Žádné změny klimatu, které by se měly konat  důsledkem znečištování planety, tak jak je někteří pamětníci předpovídají to nejsou. Je to prostě jenom leden jak má být. Toť vše! Dokonce i u nás v Bořivojce došlo k tomu že se nějaká ta vločka rozhodla usadit na ledově vychlazeném chodníku jako host na piva do přeplněné hospůdky. A když k ní pak usedaly další a další vločky, tak vznikl dočasný přírodní úkaz zvaný Bořivojkové Bílé Moře. To se pak dravě a hravě rozlilo po celé ulici. Kolem obrubníků vznikaly nádherné vzdouvající se třpytivé  vlny odhrnutého sněhu. Skoro každý chodec chtěl být plachtícím rackem a obdivovat ty krásy seshora. Jednoho dne sněžilo tak, až v noci vidět nebylo. Když jsem oné bílé noci vyšel ze dveří své oblíbené hospůdky hned mi bylo vše jasné. Poměrně rychle jsem  překonal mořské vlny i  proudy a zapadl hned naproti do lokálu kterému říkám Modrý Přístav. Prostředí je tam příjemné, krčmářka sněhurkovitě pohledná a čiperná. Tak jsem spokojeně odpočíval. Nicméně po chvíly už mě to zase námořnicky táhlo ven do neposedných vln. Radostná myšlenka na zítřejší volný den způsobila že bylo rozhodnuto ještě navštívit bar U Mečouna. Tam už to pořádně hučelo.Vládla pravá námořnická nálada. Hřejivé sklenky vodky lákaly jako orosený severní pól a několik mých zde již přítomných kámošů Amundsenů  jej také statečně dobývalo. Přidal jsem se k nim jako vločka do závěje. A venku zatím dál padalo, padalo a chystalo se  padat ještě více (to jsem ještě netušil že i já se toho padání aktivně zúčastním). Kolem určité hodiny která není důležitá jsem se nicméně rozhodl zvednout kotvy a vyplout k domovu. Zpočátku cesta probíhala poměrně hladce. A pak to přišlo! Nepokojný chodník se mi postavil do cesty, bílá tma zakryla výhled a já se po několika krocích  převrátil na záda jako želva do zaváté pláže. Tam máchaje  končetinami, přilepen do sněhu kabátem těžkým jako krunýř  jsem se marně pokoušel otočit a postavit na všechny čtyři. Stal jsem se velkou bílou želvou otočenou na záda. Až po hodné chvíly se mi za asistence blízké popelnice podařilo vyskočit na třpytící se kupovitou vlnu a pokračovat dál. Na další cestě jsem pak raději používal pohybovou taktiku sněžné želvy: Střídavě pomalu lyžoval a opatrně surfoval na vlastním krunýři. Druhý den jsem vesele zjistil že můj huňatý kabát který mi v noci posloužil jako surfovací prkno je prost všeho pouličního prachu a nemusí  být tudíž po včerejšku ani kartáčován. Natož odnášen do čistírny
HUSARSKÝ KOUSEK V BUDAPEŠTI - obrázek

HUSARSKÝ KOUSEK V BUDAPEŠTI - obrázek

Jednoho pošmourného prosincového odpoledne když jsem uzrával v Hospůdce nad Viktorkou to přišlo!Zpočátku to bylo jenom takové lechtání nepokojným orlím pírkem na jazyku. Vzápětí se však proměnilo v chuť na originál  Barack pálinku, která mi onehdy v Maďarsku neuvěřitelně chutnala a pokud je mi známo je k mání pouze tam. Nikde v českých kořalných sadech jsem její lahve s obrázkem husara a broskve kvést nenašel. Nicméně ono lechtání se stalo předzvěstí plánu a plán skutkem. Za čtyři dny časně ráno jsem vybaven objemným batohem vystoupil na Budapeštském nádraží Kelety. Předvánoční Budapešt se leskla výzdobou jako vypjatá  hrud madarského husara  medailemi a  náruč centrální třídy Rakoczy mě přívětivě objala. V nejbližší veřejné jídelně jsem  posnídal hustou rybí polévku a vydal se rovnou za nosem. Plán byl jasný: obhlédnout památky ,trochu si zahýřit, pak natankovat batoh a hurá na nádraží. Ale jako vždy se přihodilo něco nečekaného. Večer ve vagonu metra náhle tlampač nad mou hlavou zachrchlal a já zaslechl cosi jako kelety a budvar. Ha! Kelety je název nádraží! Nekompromisně jsem se začal prodírat ke dveřím které se již zavírali. Stihl jsem se ještě vysunout ven. Ale běda! Moje bota zůstala sevřena v  čelistech. Lup! Trhl jsem prudce nohou jako zaseknutou šavlí. Dveře zacvakli a moje bota pokračovala  dál v cestě beze mě. Já zůstal s jednou nohou v ponožce na nástupišti metra. A ještě k tomu v prosinci uprostřed Budapešti. A co teď? Připadal jsem si jako husar vyhozený ze sedla, maďarsky umím totiž zřetelně vyslovit pouze ször (pivo) a Barack pálinka. Obklopen zvídavými pohledy jsem odhodlaně vyrazil hledat nějaký dispečink. Když jsem tam ukázal na svoji bosou nohu a posunkem naznačil pohyb zavíraných dveří první reakcí byl více než upřímný smích.  Půvabná dispečerka cosi zabrebentila do mikrofonu a nabídla mi židli včetně horkého čaje (o hlt pálinky jsem se raději neodvážil požádat). A čekalo se. Asi po půl hodině mi spadl kámen ze srdce až se na Dunaji udělalo tsunami. Vešel totiž zřízenec s mojí botou v ruce. Řádně obut jsem opět bujaře vyskotačil do ulic. Ještě jsem stihnul vypít čtyři szöry  a celkem v klidu nasednout do expresního hospodovlaku směr Bořivojka. I přes ten husarský kousek s botou musím konstatovat že moje Budapešťská mise dopadla víc než na výbornou. V lednici mám pět litrů Barack pálinky a navíc jsem se přiučil cizímu jazyku. Velmi dobře vím jak se řekne maďarsky bota a dveře.

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3387 | 34%)
Ne (3265 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one